Cesta z města

12. prosince 2010 v 12:38 | Říjen 2010
Ještě…Tak pět metrů… To je strašná výška, to snad ani není možný. Zase jsem si málem ukrojil víc, než dokážu snést. Dnešní výlet měl být relaxační a místo toho se proměnil v pochodové cvičení smrti. Javalambre. Tenhle výhled jsem si chtěl dopřát. Uchvacující pohled na průmyslovou Valencii, moře v dáli a vesničky jakoby nazdařbůh rozeseté kam jen oko dohlédne. Unaveně jsem vydechnul a svalil se do trávy, kterou slunce již dávno proměnilo v suchý troud. Zprudka jsem vydýchával a nechával se unášet okolními vůněmi ibišků, ostatní místní flóry a slaným mořským vánkem, který je tady, na pobřeží pomerančového květu snad nejúžasnější ze všech míst, kam jsem měl tu čest strčit svůj bílý český nos. Byl jsem v takovém útlumu, že jsem úplně zapomněl na Kláru. Svalila se vedle mě, za ní na zemi přistál její batoh:
"Ty blázne, kam jsi mě to zase vylákal? Že já ti vždycky věřím…"
"Jen neříkej, podívej se dolů a pak mi můžeš vynadat, když to nebude stát za to."
S mocným vzdychem se posadila a zahleděla do dáli. Bylo hned jasné, že je rázem vše odpuštěno.
"Bože to je nádhera, ani bych nevěřila."
Bylo na nás na první pohled znát, že jsme turisté. Na vyhlídku jsme vyrazili v největším pařáku a postupně prováděli turistický striptýz, až jsme na vrcholu stanuli prakticky nazí. Musím se přiznat, že jsem měl prach, smíchaný s potem, snad úplně všude. Během půl hodinky jsme načerpali část ze ztracených sil, úspěšně dopili všechnu vodu i tu, která účinkovala v plánu na návrat a rozhodli se k sestupu. Při návratu na "parkoviště" jsme se znovu, tak jako ráno, nedůvěřivě zahleděli na to, co jsme si za pár euro půjčili pod katalogovým názvem "spolehlivé klasické cabrio" v místní malé autopůjčovně. Volkswagen Golf Cabrio. Rok výroby bych si ani nedovolil odhadovat, některé věci je lepší nevědět. Klára věnovala dříve bílému zázraku dlouhý pohled a pak se otočila na mě:
"Heh, myslíš, že to zvládneme zpátky do Valencie? V tomhle?"
"Bez obav, tohle auto nás ještě oba přežije…"
Po chvilce přemlouvání jsem nastartoval obstarožní pýchu německého automobilového průmyslu, vystoupil, sebral ze země boční zrcátko, které upadlo, a letmo se upravil v tom zpětném, z poloviny rozbitém. Klára se rozesmála. Původně jsem plánoval, že budu za frajera a naskočím do auta stylem Boba Saint - Clara. Ještě, že jsem nezanedbal přípravu. Po detailním průzkumu zavěšení dveří mi bylo jasné, že panty mají v současné době největší práci se svojí vlastní vahou, ta má by byla, tak říkajíc, nad rámec konstrukčních možností. Pomalu jsme začali, za doprovodu kašlavého zvuku několikrát repasovaného motoru, sjíždět do údolí.
" Oooh ou, sakra. ", rozbušilo se mi srdce.
"Co, co ? Víš, že nemám ráda, když tohle říkáš, co se děje?" vytušila problém Klára.
"Nic nic, všechno je ok, jen to nějak špatně brzdí.", zalhal jsem a nohou pod volantem bezděčně nakopl na zemi se válející brzdový pedál. Teď rychle vymyslet, jak z toho ven. Nechtěl bych domů jet v zinkové rakvi, nebo být obsahem slohově zprzněného článku na idnes. Vzal jsem za ruční brzdu. Zůstala mi v ruce. Evidentně byla v této výbavě pouze ozdobným prvkem interiéru. Podřadil jsem za jedna a podařilo se mi náš sestup udržet na takové rychlosti, ve které by se případně dalo i vyskočit. Kláru jsem seznámil se svým plánem:
"No to si děláš prdel, ne? Já nebudu z auta vyskakovat za jízdy! To prostě nejde! Ježíši…"
"Neboj, dáš si pod sebe batoh a uděláš parakotoul. Jen bacha na šutry. V téhle rychlosti budeme mít maximálně pár zlomenin, nic co by pojištění nepokrylo."
" Para co? Teď se staráš o pojištění? To abys spíš přemýšlel o tom, do čeho se necháš obléknout na funus. Jestli někde spadneme z toho srázu, tak je z nás potrava pro divokou zvěř. "
"Ale, tak strašné to nebude, zastavíme…" víc už jsem nestihl, v jedné ze zatáček jsem se minul s mopedem tak těsně, že by mezi námi neprotáhli ani list papíru a vybral tak velkou díru, že by se do ní vešel meloun a víc. Ozvala se rána, cinkot a epesní přední nárazník zmizel v prachu za námi.
" …zastavíme u toho stavení, co je na té menší rovince, jo?", pokračoval jsem bez většího vzrušení.
"Jak můžeš být tak klidný? Ty jsi vážně střelec, to snad není možný."
"Klid, nedělám to poprvé.", mrknul jsem na Kláru a uvědomil si, že tomuhle se říká milosrdná lež.
Za jednou z větších zatáček se na nás usmálo štěstí. Menší rovinka s překrásným stavením v klasickém španělském stylu zakončená odporným srázem. Tady to bude ok. Nechal jsem auto zpomalit až do úplného zhasnutí motoru a se zablokovanými koly jsme se doklouzali k romantické usedlosti. Finální zastavení jsme provedli o jeden z větších kamenů tyčících se u cesty. Odnesla to maska chladiče a jedno ze světel.
"Při vybírání schránek se zavazadly dbejte, prosím, zvýšené opatrnosti, neboť tato se mohla během našeho přistání posunout. Děkujeme, že jste si pro svoji cestu zvolili naši posádku a přejeme vám příjemný návrat do vašich domovů…", pokusil jsem se o vtip.
"To není sranda, já snad půjdu políbit zem."
Klára vyndala z auta vše, co bylo naše a já mezitím šel, pěkně po chlapsku, obhlédnout škody . Nebyl to pěkný pohled. Už tak letitého Golfa jsme oprostili o pár nepotřebných dílů. Nu co, je to jen stroj. Co mi přidělalo vrásky byl fakt, že opravu nezmůžu jen za pomoci prázdné pet lahve od vody a nítě, která mi plandala z kraťasů. Po vzájemné dohodě a dohnáni nouzí jsme zaklepali na dveře jediného obydlí, které bylo po ruce. Bože ať mluví alespoň trochu anglicky…
Otevřel nám Salvador, milý odhadem čtyřicátník, oblečený v ležérní košili a se sklenicí vína v ruce. Pracuje ve Valencii jako průvodce a tak mu angličtina nedělala větší problémy. Díky bohu za ty dary. Až po návratu domů jsem se dozvěděl, že jméno Salvador je ve španělštině synonymum pro zachránce. Jak prozaické. Seznámil nás se svojí ženou Maríou, krásnou černovláskou, která nás okamžitě pohostila vínem a úžasnou Empanadou. María pracovala jako učitelka angličtiny pro místní školu a tak hovor nevázl. Nemám rád sezení mlčky a dorozumívání se posunky. Salvador nám nabídl, že se pokusí brzdy opravit. Marně jsem vnucoval svoji pomoc, španělská pohostinnost udělala své.
"Pojďte, něco vám ukázu.", naléhala María a já se letmo podíval na Kláru. Bylo jasné, že je zvědavá. Ok tedy, proč ne… Po pár minutách chůze a proplétání mezi vegetací jsme dorazili k malému jezírku končícímu ve skalní průrvě. Průzračná voda zabarvená tóny zelené a modré barvy. Scéna jako z filmu. Poslechli jsme si krátkou historku o tom, jak zde místní po dlouhá léta napájeli koně ve dnech největších veder, před náročnou cestou místním pohořím.
"Vypadáte unaveně, nechcete se trochu osvěžit?", María s úsměvem správně zhodnotila náš ušmudlaný vzhled.
"Ale to přece nejde, nebudeme vám to tady špinit…", snažil jsem se protestovat, ale marně.
Klára neváhala, svlékla ze sebe zapocené a špinavé oblečení a skočila do chladné vody. Nenechal jsem se dlouho přemluvat a za chvilku si také užíval laskající chladné jezírko, které pomalu rozpouštělo všechno, co se na nás po cestě nalepilo.
Po návratu nás čekal zubící se Salvador:
"Maria vám ukázala naše malé jezírko, co? Máte šťastné oči, to se pozná. Brzdy máte spravené, bylo to utržené lanko, s tímhle už dojedete. Ale jeďte pomalu. A příště si půjčte pořádné auto."
Rozloučili jsme se a oba jsme měli pocit, že nikdy nebudeme moci dostatečně poděkovat. Po chvilce přemlouvání jsem opět probudil motor k životu a podíval se na Kláru:
"Vidíš, říkal jsem ti, že nás to auto oba přežije."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama