Little bit of heaven

12. prosince 2010 v 12:33 | Červen 2010
3200 feetů, výškoměr ukazuje správně, nastavení lokálního QNH v pořádku, kontroluji ho přece pokaždé a pořádně. Neudělám základní hloupost, kterou každý zelenáč. Stoupání stabilní 250 ft/min, teplota hlav válců v normě, rychlost v normě, praporování vrtule nastavené. Tak jak se jindy umím chovat nezodpovědně, tak tady jsem ve svém živlu a mám vše tak samozřejmě v podvědomí.. jako dýchání. Musím vidět slunce. Musím utéct. Před čím ? Sám nevím.. Všedností každého šedivého dne, kterých je v poslední době až moc, před problémy, před sebou samým..což je vcelku hloupost, uvědomím si v zápětí. Rychlost sto uzlů, motor mé Cessny 172 Skyhawk OK-MIL vrní jako spokojená kočka na klíně lorda v anglickém panství. Miluji tu přímost, spojení člověka se strojem. Ten pocit, že jsem pánem situace. Teď.. jen v tomto momentu. Kdykoliv se může něco stát. Nikdy jsem na to nemyslel. A nemyslím. Tam začínají problémy. U pochybností. Domněnek. Nedůvěry. Vzpomněl jsem si na Čtyři dohody Toltéků - nikdy si nevytvářej domněnky. 3280 feetů. Hlásím se rádiem Praha Radar:
" Praha radar, Oto Karel Marie Ivan Ludvík dobrý den, deset námořních mil jižně bod Kralupy stoupá přes 3280 feetů do výšky 5000 feetů. Opuštění řízeného prostoru během pěti minut ohlásím."
" Praha Radar, Oto Karel Marie Ivan Ludvík, dobrý den, rozumím, na dvou hodinách sestup Boeing 737 do 3500 feetů, pokračujte na výstupní bod kilo, ohlaste mi opuštění řízeného prostoru." Potvrzuje prakticky okamžitě příjemný hlas.
" Rozumím, 737 v dohledu, výstupní bod ohlásím, Oto Karel Marie Ivan Ludvík." automaticky prohodím do rádia a soustředím se na stoupání.

737 se ladně noří mraky a já vnímám těch několik desítek lidí na palubě, pro které byl dnešek neobyčejným dnem, ostatně tak jako můj. Déšť bubnuje do předního skla a pohled na nekonečné otáčení vrtule působí jako balzám na duši. Narazím na kapsu studenějšího vzduchu a křídlo se nemilosrdně zachvěje, stroj se propadne a já musím ihned korigovat řízením náhlé a nečekané změny směru. To mi nedělej, prosím, víš že mám potom trochu obavy. Cessnička poslechne a zklidní se. Tak to mám rád. Variometr se uklidní a motor se opět upřeně soustředí na stoupání. Nekompromisně prořezává proudy deště a žene se dál, do výšin. Jsme tu spolu.. ona, já, stroj a člověk.. ale nyní jeden celek. 180 koní a nebezská prázdnota. Po očku kontroluji navigaci, rychloměr, otáčky, vario a ostatní přístroje.…ještě jedna minuta.
Když jsem se dnes ráno probudil, cítil jsem se, i přes osm hodin spánku, stále strašně unavený. Co se sakra děje ? To ani nejsem já. Co mi chybí ? Ona ? Slunce ? Volný čas ? Kdo ví… Vstal jsem a začal stereotyp každého dne. Sprcha, kafe, pohled ven přes okno na terasu...prší…opět. Krása. Zase. Jako bych toho sám neměl dost, tak i počasí stojí za pytel. Dnes si udělám bene a nedopnu si poslední knoflík u košile. Už, už, jsem stál ve dveřích, v hodobóžovním připraven do práce, ale chtíč byl silnější, než povinnost. Slunce.. Potřebuji tě. Dnes. Hned. Vrátil jsem se, napsal rychlou sms, vzal klíče od auta a vyrazil za tím, co mi bezpečně dokáže vyléčit každou ránu na srdci. Nebo jsem si to alespoň vždy myslel a vlastně i vnucoval. Cessna stála na ploše, připravená, čekající na nové zážitky. Po předletové kontrole jsem se začal kurtovat do pásů… Najednou jsem si vzpomněl… " Vypadni…" "Prosím ?" "Vypadni.. " Poslední moment, kdy jsem viděl slunečnici. Přední sedadlo jejího auta, jemná luminance vnitřního osvětlení. Žije si jistě už úplně jiný život. Jen takové momenty se někdy probudí a člověku zahltí na okamžik mysl. Co to bylo ? Ano, to jsem ji vlastně viděl naposledy. Respektive brzdová světla jejího auta, když odjížděla. Nastavil jsem bohatost směsi, praporování vrtule a otočil startérem. Na poprvé se motor chytil, stroj se zachvěl a vrtule začala rozmetávat padající kapky deště. Ohřát motor a jdeme na to.
4250 feetů a mraky se pomalu protrhávají. Výstup z řízeného prostoru ohlášený, vše zkontrolováno. Teď…teď je ten správný moment. I když bych neměl, tak si do interkomu přes mp3 pouštím Chicane a Hiding all the stars. Výškoměr bojuje s posledními pár desítkami feetů, vario poskakuje jako šílené. Ještě kousek, jen chvilka. Potlačuji řízení, abych dal motoru trochu vydechnout. Jako sprintující běžec protínám posledních pár jemných polštářů mraků a vnímám přicházející sluneční paprsky. Little bit of heaven, little bit of hell. Jsem tu… Záře prostoupí celým kokpitem, mnou, bodá do očí, odráží se od krycích skel avioniky...ale jemně, nezlobím se. Mám to rád. Vezmu si sluneční brýle a podívám se přímo do slunce. Kde jsi se mi ukrývávalo ? Teď, když tě všichni tolik potřebujeme ? Vnímám na kůži každý dopadající paprsek. Tady se cítím dobře, tady je mi báječně…

Jen tak si poletuji a sleduji palivoměr.. bude pomalu čas vrátit se do reality. Po několika desítkách minut jsem zpět v pekle všedního dne..deště…povinností. Točím pravou zatáčkou do osy dráhy letiště Praha Letňany a provádím úkony před přistáním :
"Oto Karel Marie Ivan Ludvík, baseleg runway 23 right. " Provoz žádný, komu by se ostatně v takovém marastu chtělo létat. Jen několik lidí je natolik šílených, že do toho jdou. Koriguji rychlost, vytahuji klapky, zapínám ohřev karburátoru a podrovnávám těsně nad dráhou. Zazní píšťalka stall alarmu a kola políbí zem. Ještě jsem to nezapomněl, ostatně - je to jako jezdit na kole. Doroluji na stojánku, zatahuji mechaniku a užívám si posledních pár minut, kdy motor vydechuje na volnoběh. Jsme oba klidní..motor klape, kapky opět zkrápí čelní sklo. Děkuji ti…potřeboval jsem to. Jedeme dál… realita volá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama