Metro

12. prosince 2010 v 12:37 | Červenec 2010
Tohle metro prostě musím stihnout. O víkendu jezdí jednou za uherák a stát někde, uprostřed polí, na nástupišti půl hodiny nepatří zrovna mezi mé oblíbené kratochvíle. Kolik schodů ještě, pět, to vezmu nadvakrát. Červené světlo svítí. Nepoužívanou část mozku líně přihlížející té, která se stará o komíhání nohou v tomhle zbytečném úprku pověřuji úkolem vzpomenout si, jak dlouho trvá, než se dveře nadobro zavřou. Už je to tady. Teď co ? Skok bokem do dveří ? To už tady párkrát bylo a naposledy jsem to koupil dveřmi přímo do rozkroku. Bolest mi potom ještě několik hodin připomínala, že to nebyl dobrý nápad. Ale co, žijeme jen jednou. Tašku nastavit, bokem kupředu, skok a jsem uvnitř. Uff. Mike Powell by byl hrdý. Rozvalil jsem se na lavici a přemýšlel, kde po cestě se co pokazilo, že se mi ozývá kotník. Příští zastávka Stodůlky.
Souprava se se zvláštním hukotem valí černým tunelem, kolíbání a prostor osvětlený zářivkami je po náročném pracovním týdnu jako ukolébavka. Světla stanice věstí, že se cesta ukrojila alespoň o jednu další na dlouhé cestě domů. Dveře se otevírají a ve vagónu začíná drobné hemžení. Rána. Tma. Ticho..
Ležím, to je jasné. Na podlaze v metru ? Fuj.. Ne že bych nevěřil v úklidové schopnosti Dopravního podniku, ale nemusím za každou cenu vyzkoušet vše. V hlavě mám jako v úlu a v ústech tu strašnou sladkou chuť krve. To není dobré. Vůbec ne. Co se sakra stalo ? Otevírám oči a v omezeném zorném poli pozoruji to, co bývalo zrekonstruovanou chloubou ruského strojírenství. Dým, sklo, změť železa a plechu. To se jen tak nevidí, ale teď není čas na nějaké kochání. Všeobjímající sladký puch mi zvedá žaludek. Je čas se pohnout. Tělo odmítá a maximum je, že se rukou dotknu boku. Teplý, lepkavý pocit mezi prsty mi nahání strach. Najednou mám ten stejný pocit, jako když někdo stojí za vámi a nevíte o něm. Musím otočit hlavu. Na potřetí se mi to s dřením obličeje o podlahu podaří. Aaa ta bolest. Konečně vidím do celého vagónu. Na zemi ležící postavy pomalu potvrzují to nejhorší. Jak se to… Drcnutí a já doopravdy otevírám oči. Na místo vedle se souká nevábně vonící bezdomovec a skupinka puberťáku mě se zájmem pozoruje. Příští stanice Anděl. Haha, v metru jsem neusnul pěkně dlouho. Musím přestat číst to idnes, zatracení teroristé v Rusku. Gratuluji si, že se nekoukám na zprávy na Nově, protože to bych byl potom asi zralý na psychiatra. Jestli už teď nejsem s takovými sny. Opět se dáváme do pohybu a rutina zvuků, vibrací a houpání zase dělá své. Oči se pomalu zavírají.. Kde mám zatraceně tu knížku ??
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama