Ochutnávka z knihy

21. prosince 2010 v 22:36 | Jan Kotlín
Slunce se pomalu sunulo k západu, poslední sprintující mraky po obloze rychle vyklízely zorné pole, aby nerušily chystající se barevný soumrak. Stál jsem na benzínce uprostřed polí a čekal, až cvaknutí tankovací pistole ohlásí plnou nádrž a chudší bankovní účet. Jen tak, v košili s rozhalenkou, jsem se nechávál ovívat jarním vánkem. Mířím k šumavským hvozdům, vstříc osvětlenému soukromému golfovému driving range, vstříc Mártymu, jednomu z kamarádů z čas dávno minulých. Zaplatil jsem, zavolal Lindě a při pohledu na zadní sedačky zjistil, že v Praze zůstal zbytek mého oběda. Narychlo jsem ho odložil na střechu, když jsem skládal do auta všechny potřebné propriety. Takže teď se bude kuřecí bageta válet někde mezi Letňany a Radlicemi. No, vracet se pro ni nebudu.

Márty stál na parkovišti u golfového klubu opřený o svojí černou Audi a v klidu pokuřoval. Opatrně jsem zamanévroval na úzké parkovací místo vedle něho, posbíral po autě mobil, klíče, peněženku a vysoukal se ven.
"Už jsem myslel, že jsi po cestě špatně odbočil a teď tě staví rumunský celníci."
"Dík, taky tě rád vidím.", odvětil jsem na pozdrav a z kufru vyložil golfový bag.
Připadal jsem si tam skoro nepatřičně. V golfu jsem toho v životě příliš nenahrál a byl jsem rád za každou hodinu dozoru od někoho, kdo se do míčku alespoň trefí. Já sám jsem byl, prozatím, okolí spíše nebezpečný. Márty se naopak vyzná. Nejen v golfu, ani v životě není tím, kdo by se jen tak ztratil. I když manželství mu jde na levačku, to je ale výjimka. Posledních pár měsíců přestal problémy se ženou příliš řešit a začal se soustředit na sebe. Jinými slovy si začal užívat. Jak sám říká, je sakra zase čas žít. Přišlo mi to pokaždé jako bezmocný výkřik do tmy. Kolikrát jsme společně popili a s každou další skleničkou se stavidla pravdy otevírala zase o něco víc, až jeho temné fleky na duši pomalu vyplavaly na hladinu jako korkový špunt. Bylo mi jasné, že mu Iveta pořád chybí. Nebylo o tom potřeba dlouze debatovat.

Halogeny osvětlený driving range v kontrastu s hvězdným nebem v sobě skrýval zvláštní kouzlo. Okolní temný les, vůně posečené trávy, selátko na rožni a ve sklenici se lesknoucí zlatavá whisky. Kolem se toulalo pár lidí a jen tak, líně, si občas někdo odpálil pár míčů. Klidně bych jen seděl a absorboval atmosféru, dal si dva tři drinky a šel se máčet do vířivky.
"Máš nějaký extra týčko? Koukám, že jsem je někde po cestě vytratil.", Márty si zapálil cigáro a začal se mi prohrabovat bagem. Souhlasně jsem mávnul rukou a dál smolil sms odpověď pro Lindu.
"Telefon odložit a nástup! Dneska se chci pořádně vymlátit.", dohrabal se v mém bagu a ze svého vytáhl příslušné železo. Prvních pár míčů jsme odpálili mlčky. V mém případě někam úplně do pryč. Ale zlepšuji se. Dříve jsem se prakticky netrefil.
"Jak se má Iveta? Už se něco posunulo?", opřel jsem se o hůl a koukal, jak poslednímu míčku zasadil téměř přesný úder. Chvilku pozoroval, jak se po balistické křivce pomalu stáčí ke vzdálenostní značce a pak se otočil.
"Pořád na hovno, rve mi to srdce, ale asi to už bude konečná. Rozvést se zatím nechceme. To mi dává ještě pořád nějakou naději. I když si myslím, že někoho má."
"Blbost, to by ti neudělala. A kdyby, tak ti o tom řekne, netrápila by tě. Stejně tomu nerozumím, že zrovna vám dvěma to nevyšlo. Už před svatbou jste byli pár, na který se chodí ostatní koukat."
"Asi jo, třeba si to namlouvám. Ale doběhli jsme na stejné věci, jako ostatní. Pamatuješ si, jak jsem dokončoval ten projekt pro frantíky? Byl jsem dvanáct hodin v práci, pak přišel domů a byl nervní… Ona to potom přestala ustávat, hádali jsme se. Chovali se k sobě hnusně."
"A pak jsi jí podvedl.", trochu nepatřičně jsem si přisadil.
"A pak jsem jí podvedl.", nabral míček takovou silou, že se jeho hůl rozezvonila jako orloj. Mírně přimhouřil oči, počkal, až míček dopadne, odložil hůl a lačně se chopil skleničky. Možná bychom měli tohle téma opustit.
"Co ty a Linda? Směješ se jako sluníčko, takže předpokládám, že je zase vše ok."
"Jo jo, musím zaklepat. Po tom gumovém problému se naštěstí všechno stabilizovalo. Trvalo to pár dní, ale nakonec jsme si promluvili a snad se mi jí podařilo přesvědčit, že to byla vážně jen hloupá shoda náhod.", odpálil jsem další míček mimo, v tichosti zaklel a posadil se vedle Mártyho a jeho třetího panáku.
"Jsem si říkal, že to nakonec v klidu pobere. Zvlášť, když to byla takováhle blbost. Vzpomínám si, když mi takhle našla Ivet kondom v peněžence. Málem mě ukřižovala. Marně jsem vysvětloval, že tam je ještě z dob studený války.", zasmál se a dopil zbytky ze své skleničky. Měl bych ho trochu brzdit, nebo tady zase za chvíli bude běhat jen ve spodkách a pokřikovat, že mu k jeho životní hře stačí jen jedno železo, které má navíc v bagu stále při sobě. Nechtějte vědět. Dlouhý příběh.
"Člověče nakonec naštěstí ano…", odněkud přiletěl míček a trefil Mártyho bag.
"Héééj, jsou tu lidi sakra!", vyskočil a zadíval se do tmy.
"Pár dnů to trvalo a byli jsme zase jako hrdličky. Teď už pár týdnů naštěstí bez větších mraků na našem modrém nebi. Stejně mi někdy přijde, že spolu nemáme společné snad vůbec nic a absolutně si nerozumíme.", pokračoval jsem a šteloval si do týčka míček. Po druhém Jamesonu na lačno se mi začaly jemně třást kolena. Zaměřil jsem, máchl holí a míček se vydal na svoji pouť. Moc pěkný odpal.
"Protipóly se nejvíce přitahují. A co ta tvoje Klára?"
"Co je s ní?", tuhle otázku jsem moc nepochopil.
"No, jen mi přišlo, že jste si spolu vždycky báječně rozuměli. Znáš to, někdy to co hledáš, máš blíž, než myslíš.", ozvalo se zpoza dýmové clony od další zapálené cigarety.
"Klára je kamarádka, tak to bylo, je a pravděpodobně i bude. Znám jí nějakých šest, sedm let a nikdy bych si to s ní nechtěl rozházet nějakou hloupostí. Ale pravdou je, že jsme se jednou ve slabé chvilce domluvili, že když bychom, teoreticky, byli oba ve čtyřiceti sami, že se vezmeme.", odpálil jsem svůj poslední míček někam do šumavských hvozdů a s mocným vzdechnutím se posadil vedle svého bagu.
"Proč byste měli být ve čtyřiceti sami?"
"Teoreticky…", dodal jsem obratem.
"Ok, proč byste, teoreticky, měli být ve čtyřiceti sami?"
"Nevím, stát se může cokoliv."
"To je pěkná blbost. Ty vole, každý to máme takové, jaké si to uděláme. Když si to neposereš, tak se nemáš čeho bát. Jenom pořád chceme víc, než máme a pak to dopadne takhle na hovno, jako u mě, víme?", mocné máchnutí železem, promile udělaly své a míček se po chvilce letu ztratil ve tmě.
"Krááása, dneska už končím, tohle je spíš k smíchu.", zahodil hůl a otřel si opocené čelo. Najednou se rozzářil. Mít nad sebou žárovku, tak se rozsvítí.
"Já vím, co podnikneme. Jedeme za holkama! Mám tady kousek oblíbený penzion.", zubil se na mě. Že nejsem ani moc překvapený. Co jiného může toho troubu napadnout.
"Hele, ale beze mě. Za prvé jsem zadaný, za druhé moc dobře víš, že tohle mě nikdy nelákalo. Platit někde za to, abych se koukal na ukrajinskou paní mámu s chlupatejma prsama, jak si mě s nataženou hubou prohlíží, v očích má odsouzení, že jsem prase a pak si za to mile ráda vezme peníze. To fakt nemusím."
"No jak chceš, ale bylo by to zadarmo. Nechávám si to psát na firmu.", hrabal se v peněžence, vytáhl paragon a ukázal mi ho. Stálo na něm občerstvení, 391x minerální voda. Nemohl jsem si pomoct a začal se smát.
"To si děláš srandu, že ti tohle někdo proplatil."
"Jasně, že proplatili. Říkal jsem ti, všechno jde, a jaké si to uděláme, takové to máme.", vzal svůj bag a s potutelným úsměvem vyrazil směrem k baru. Dnes to bude vážně dlouhá noc.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Boruvka Boruvka | 22. prosince 2010 v 11:01 | Reagovat

Luxus, už se těším na knížku.

2 kniznitypi kniznitypi | Web | 26. prosince 2010 v 12:17 | Reagovat

Chceš typ na knížku do zimních studených večerů a nebo jentak si něco přečíst a nevíš co? povídej se ke mě na blog a určitě najdeš inspiraci:)

3 Lenovo88 Lenovo88 | 27. prosince 2010 v 13:26 | Reagovat

supr, je to zábavné, moc pěkně se to čte. Knížku si také vezmu, až bude ;-). Díkes

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama