Jak se žije v ČR

21. ledna 2011 v 13:52 | Jan Kotlín
Před nedávnou dobou mě navštívil kamarád z Anglie. Zasedli jsme do oblíbené hospůdky, objednali si a rozpovídali se o životě. Někde mezi pečeným kolenem a orosenou desítkou se najednou zeptal:
"A jak se vůbec žije tady, v České republice?"
Vcelku překvapeně jsem se na něj podíval, protože odpovědět na takovou otázku se nedá se suverénní jistotou od boku.

Česká republika od určité doby začíná připomínat zhrzenou milenku. Kromě božsky nádherného těla jí nezůstalo prakticky nic. Nic, co by mohla nabídnout. Je náladová, vyčítavá a nikomu nedává nic zadarmo. A tak jsem přemýšlel, jestli mám svého milého kamaráda zatěžovat vyprávěním o tom, že je u nás kilometr dálnice dvakrát dražší, když máme relativně o polovinu nižší platy, že se nejsme schopni postarat o občany v důchodovém věku, že máme skomírající zdravotnický systém, kde si neumíme vážit práce lékařů a jejich oddanost tomuto řemeslu hodnotíme platy nižšími, než dostává kdejaký námezní dělník, kde se prodávají potraviny druhé a třetí jakosti za ceny vyšší, než např. v Německu jakost první, kde jsou běžně v továrnách dvě linky - z jedné je produkce nevalné kvality pro občany ČR, z druhé nepoměrně lepší zboží pro export, kde si stát nechává vesele utíkat miliardy na mýtném kvůli nevýhodné smlouvě s firmou Kapsch (za kterou by někdo, mezi námi, zasloužil hadicí přes záda), kde zasedání vlády pravidelně připomínají boje nenažraných rozmazlených spratků (někde tlustý, v lebě pustý), kde se nepracující mají mnohdy lépe, než pracující, kde se musíme neustále klepat, abychom neonemocněli, nebo nedej bůh nepřišli o práci, protože se o nás v takových případech stát nepostará, kde se neustále žehrá na pomalé vymírání populace, ale pořádná podpora budoucích a stávajících rodičů je prach mizerná. Stát už neví kde brát a tak opět dojí už několikrát podojenou krávu, která struky tahá po zemi a je zhublá natolik, že si figurou nezadá s Megan Fox. Už ani ten fotbal za mnoho nestojí. Stačí se ale jednou projít po těch krásných luzích a hájích, pohladit obilné klasy jako její blonďatou hřívu, vykoupat se v řekách jako jejích modrých očích, ochutnat skvělé jídlo, báječné víno, popovídat si se srdečnými lidmi, což je jako sladký polibek těch nejjemnějších rtů a jsme opět ztraceni. Tak jako už mnohokrát.
"Víš, Briane, to máš tak… Když jí miluješ, tak jí leccos odpustíš," usmál jsem se a prstem zachytil kapku stékající po sklenici.   
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama